Diaporthe helianthi
Příznaky, možnosti záměny
Choroba není přenosná osivem, ale šíří se přenesením askospór ze zbytků nemocných rostlin slunečnice nebo sóji ležících na povrchu půdy. Vzhledem k nároku na vysoké teploty jde vždy o chorobu nastupující v pozdní vegetační fázi. Na listu se vytvoří typická hnědá skvrna ve tvaru velkého V se špičkou sledující listovou nervaturu. Infekce postupuje uvnitř vodivých pletiv řapíkem až do stonku. Může být zrychlena při mechanickém poškození částí rostliny, například posátím hmyzem. Ve stonku se mycelium dále šíří vodivými pletivy. Mladé rostliny tak začínají vadnout již 10 dní po infekci. Zejména od fáze butonizace dochází k přímé infekci stonků v místě nasedání listového řapíku. Na stonku vzniká oválná skvrna s neostrými okraji. Ta se rozšiřuje a později stonek podle vývoje počasí buď zasychá (nouzové dozrávání), nebo se po změknutí pletiv v místě infekce láme. Skvrny na stonku mají rozplývavé kontury a jsou šedohnědé, oranžově hnědé, červenohnědé, až po vínově červenou barvu. V místě nasedání řapíku listu je barva s bělavým náletem. Úbor je napadán prorůstáním mycelia od nejbližšího listenu. Úbor houba z větší části zlikviduje v průběhu 12 dní.
Přežívání, zdroj primární infekce
Houba přežívá v posklizňových zbytcích, nešíří se osivem.
Dispoziční faktory
Infikované nezaorané posklizňové zbytky na jaře maximálně do vzdálenosti 1500?m od nově založených ploch. Vysoká vzdušná vlhkost je dosažena spíše v hustých nebo zaplevelených porostech. Rostliny jsou k infekci náchylnější po sátí hmyzu - mšice, ploštice.
Hospodářský význam
V ČR dosud málo rozšířená choroba. V případě rozšíření je to choroba nebezpečná, ztráty na výnosech se při infekci koncem kvetení udávají až 50 %.
Metody ochrany
Ke snížení infekčního tlaku přispívá jemné rozdrcení posklizňových zbytků a následné zaorání. Nutná je prostorová izolace nově zakládaných porostů od loňských. Chemická ochrana se provádí ve dvou termínech - začátkem kvetení a v plném květu.
Řešení Syngenta