You are here

Chmel

Chmel patří k tradičním komoditám českého zemědělství, které se vyváží do celého světa. Český chmel je celosvětově žádaný díky svým charakteristickým vlastnostem. Nejznámější odrůda chmele "Žatecký poloraný červeneňák" je výsledkem pozitivního výběru v krajové populaci žatecké. V této populaci začal doc. Karel Osvald již v roce 1927 sledovat 276 rostlin, v roce 1952 pak byly klony č. 31, 72 a 114 zaregistrovány k pěstování a tvoří dnes drtivou většinu českých a moravských chmelnic. Odrůdy Žateckého poloraného červeňáku poskytují chmel velmi jemný, aromatický. Hlávky se vyznačují vynikající kvalitou, především jemností stavby hlávky, typickou pravou jemnou vůní a vysokým obsahem lupulinu, malým obsahem balastních látek. Mají vynikající účinek na chuť piva, příznivě se projevují při technologii vaření piva. Pro pivovarské účely se využívá pouze samičích rostlin, a to právě kvůli žlázkám lupulinu, které obsahují v sobě pivovarsky cenné látky. Samčí rostliny se ve volné přírodě ze zákona ničí, protože oplodněné hlávky mají sníženou pivovarskou hodnotu.

Chmel patří k velmi starým kulturním rostlinám. Už ve >středověku pojídali labužníci chmelové výhonky se solí, pepřem, octem a olejem a věřili v jeho léčebné účinky. První údaje o pěstování chmele na území Česka jsou z roku 859. U nás je pěstování chmele doloženo od 11.století, a to zejména v klášterech, které prosluly dobrými pivy. Chmel se v této době dostal do kultur - chmelnic, a aby lépe rostl a vynášel, začal se pěstovat na tyčích. Významně se o jeho rozšíření v českých zemích zasadil císař Karel IV.

Od starověku se chmel využíval jako rostlina léčivá, a to zevně i vnitřně k léčbě nejrůznějších chorob (malomocenství, jaterní choroby, ale i zápach nohou atd.), ale jeho hlavní využití bylo ve výrobě piva, kterému dodává vůni, hořkost a prodlužuje jeho trvanlivost. Takto ho prvně pravděpodobně užili právě Slované. Mladé výhonky chmele se dodnes někdy užívají jako zelenina („chmelový chřest“). Z výhonků se též připravují polévky i omelety, ale nakládají se také jakozelenina.

Jako každá plodina i chmel má své choroby a škůdce. Mezi nejčastější choroby patří plíseň chmelová (Pseudoperonospora humuli), která napadá výhony, listy a následně hlávky. Rozšiřuje se hlavně za teplého a vlhkého počasí. Listy jsou pokryty žlutozelenými skvrnami a později hnědnou a opadávají, hlávky po napadení získají rezavý nádech. Za velmi vlhkých a teplých let může způsobit rozsáhlé hospodářské škody. Padlí chmelové (Sphaerotheca humuli) se rozšířilo hlavně v 90. letech. Na svrchní straně listů se vytváří bělavé povlaky, které postupně přecházejí na hlávky.

K nejrozšířenějším škůdcům chmele patří mšice chmelová (Phorodon humuli), která na spodní straně listů saje rostlinné šťávy a zanechává na nich lepkavé výkaly, které jsou pak živnou půdou pro rozšíření saprofytických hub. Sviluška chmelová (Tetranychus urticae) sáním na listech způsobuje puchýře, listy žloutnou až postupně zešednou, při silném výskytu zasychají a opadávají. Hlávky získají cihlově červené zbarvení a výrazně se zhoršuje jejich kvalita.

Schéma technologie ošetření chmele

schema chmel